Více informací najdete na webu www.ohkkm.cz

Pozvánka seminar 2011 (1)

přihláška 2011_kromeriz

K 30. březnu 2011 na anketní otázky reagovalo 2425 obcí, tedy 39% všech obcí v České republice. Hlavní město Praha ani statutární města oslovena nebyla. Z výsledků ankety vyplývá, že přímou volbu starostů v současnosti podporuje 65%, tedy bezmála 2/3 obcí.

Vyšlo také najevo, že zavedení přímé volby starostů není podporováno výhradně „malými obcemi“, ale i těmi, které mají nad 1 000 obyvatel. Podpora obcí se pohybovala v rozmezí od 66%, tolik dosahovala v obcích do 500 obyvatel, až do 59%, kam vyšplhala u obcí nad 5 000 obyvatel. Výsledky jsou zajímavé také tím, že podpora přímé volby není závislá na počtu obyvatel oslovených obcí a stabilně se pohybuje okolo 2/3 obcí srovnatelné velikosti. Neplatí tedy, že čím větší obec, tím menší podpora.

V jednotlivých krajích se vyjádřilo pro zavedení přímé volby mezi 60 až 75% oslovených obcí. Vymykají se pouze kraje Olomoucký a Středočeský. V Olomouckém kraji byla zaznamenána nejvyšší 80% podpora přímé volby, ve Středočeském kraji naopak nejnižší 53% podpora přímé volby

Bude i do budoucna při současných úsporách zastávat Ministerstvo vnitra tak významné postavení při rozvoji informatizace veřejné správy?

Jak Ministerstvo vnitra spo­lu­pra­cuje na projektech informačních technologií s jinými ministerstvy?

Nyní probíhá jednání o obnově Rady vlády pro informační společnost, což byl poradní orgán vlády právě pro oblast eGovernmentu. Je to podle mého názoru dobrý nástroj k projednání některých koncepčních materiálů na odborné úrovni ještě před jednáním vlády. Každý resort má svou kompetenci, v níž informatizaci řeší, ale v době významných škrtů v rozpočtu je třeba rozhodnout, které z projektů se budou realizovat dříve a které přijdou na řadu později. Rada vlády by tak mohla posloužit jako platforma pro diskusi o tom, které z projektů jsou strategické a na které se zaměřit.

Nezbytným předpokladem úspěšného fungování eGovernmentu je zajištění elektronického oběhu dokumentů. Jak se s tím úřady vypořádávají?

Bezpapírový úřad, tedy úřad fungující naprosto bez použití papírů, je iluzorní představou. Upřímně řečeno si jej nedovedu představit. Už jenom proto, že by se úřad neměl chovat diskriminačně a musí počítat i s těmi, kteří s internetem pracovat neumí. Je potřeba se zamyslet nad souvislostmi mezi úsporami a elektronizací vnitřní agendy jakékoliv organizace. Aplikace moderních nástrojů, ať je to e-mail či web, může přinést úspory, ale měla by být prováděna s rozmyslem. Rozhodně neupřednostňuji prosazování elektronizace agendy za každou cenu. Mnohdy to ani nedává příliš smysl a přináší to s sebou zbytečné náklady.

Máte na mysli situaci malých obcí, které se s informačními technologiemi potýkají?

Internet či mobilní telefony rozhodně nabízejí možnost, jak také komunikovat s veřejnou správou. Zákon zavádějící povinnost elektronické komunikace však nerozlišuje, zda má obec 50 000 občanů nebo 500. Pak se stane, že velká obec si s tím poradí, ale malá nikoliv. Nejde ani tak o problém technický, ale legislativní a věcný z hlediska řízení veřejné správy. Nedovedu si představit, jaký přínos má elektronizace malého obecního úřadu. Všichni jsou si tam relativně blízko, každý ví, kde bydlí starosta a není problém vyřídit úřední záležitost i o víkendech. Jinak je tomu u velkých aglomerací, kde s úřadem potřebuje komunikovat daleko více lidí.

Bude tedy Ministerstvo vnitra prosazovat legislativní změnu?

Nedá se to oddělit od ekonomické situace, ve které se nacházíme. V době hojnosti byla snaha o to, aby každá obec splňovala určité parametry, ale teď se ukazuje, že na některé věci nejsou peníze. Je potřeba to přehodnotit a uvažovat i o změně zákona.

Jak se změní koncept komunikační infrastruktury veřejné správy?

Z finančních důvodů je hledáno levnější řešení. Domnívám se, že pokud by v České republice nefungoval internet, tak by to mělo obrovské dopady jak na veřejnou správu, tak na hospodářství, ale to by bylo postiženo více. Samozřejmě při výstavbě komunikačních sítí je zapotřebí vzít v úvahu, že stát má fungovat i v době krize, za situací jako jsou povodně či velké havárie. Kombinace těchto faktorů povede k určitým změnám, veřejná správa bude třeba více používat služeb veřejných operátorů a méně výstavbu privátních sítí a jiných lokálních řešení.

Budou se tedy méně rozvíjet různé metropolitní sítě?

Samospráva má plné právo si rozhodnout, co je pro ni rozumné a správné. V každém městě pro to také mohou být jiné podmínky. Na druhou stranu má stát v území rozprostřenu řadu agend a k tomu je zapotřebí přistupovat opatrněji. Chápu, že složky integrovaného záchranného systému mají určité požadavky, stejně tak daňová správa. Značná část kompetencí státní správy funguje v přenesené působnosti na obcích a jsem přesvědčen, že tyto agendy mohou fungovat a komunikovat prostřednictvím internetu. Ne­potřebují žádné speciální řešení.

Co je nového v registrech?

U registrů máme zhruba rok zpoždění. Termín 1. července 2012 bychom měli dodržet. U informačního systému základních registrů nyní probíhá jednání s dodavatelem a již by měla být zahájena implementace. U registru obyvatel nabylo právní moci rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, stejně tak jako u registru práv a povinností. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže doporučil Mi­nis­terstvu vnitra vrátit se do stavu přijetí nabídek a komise se bude řídit při hodnocení nabídek jeho doporuče­ním. Na konci března, respektive za­čát­kem dubna, bychom mohli znát ví­tě­ze, jak registru obyvatel, tak práv a povinností. Nevedou se diskuse o tom,
zda základní registry ano nebo ne, pro­tože kdybychom zastavili tak rozsáhlý projekt, mělo by to velmi negativní dopady na veřejnou správu.

Jaký význam přisuzujete elektronickým službám?

Dívám se na to přes klíč, který se jmenuje finanční prostředky. Samospráva si má své záležitosti spravovat sama a pokud státní správa, respektive vláda, chce řešit určité věci, mělo by se tak
dít při vědomí komplexu dopadů. Neměli bychom spouštět projekty, které na konci mají dopad, i finanční, na samosprávu a opačně by se samospráva při rozjezdu svého projektu ne­měla spo­léhat na pomoc s financováním od stá­tu. Řada obcí či krajů si podala žádosti o financování projektů eGovern­mentu do evropských fondů, ale kde je hranice samosprávy a kde státní sprá­vy, bude rozhodující v okamžiku řešení problematiky financování, respektive pětileté udržitelnosti. Velmi citlivou otázkou bude to, kdo ponese náklady s tím spojené.

Jak se bude dále rozvíjet Portál veřejné správy?

Protože portál vznikal v době, kdy ne­existovaly datové schránky či Czech POINTy, je třeba určitých úprav. Zachována bude myšlenka, že veřejná správa má mít jedno kontaktní místo na webu, kde se občan dozví základní informace a bude schopen přes portál řešit určité věci. Na druhou stranu transakční část, zejména ta, kde probíhaly transakce veřejnosti vůči státu, tam být nemusí. Plně ji totiž nahrazuje funkcionalita datových schránek. Dneska je to ve stádiu, kdy se rozhoduje, jaký projektu dát obsah.

Proč stále v praxi nejsou písemné dokumenty nahrazeny elektronickými?

Stále je na straně veřejné správy, ale i u občanů vysoká důvěra v papír, ni­koliv důvěra v to, co jim poskytne infor­mační systém. Uvedu příklad. Kamarád byl nahlásit změnu majitele auta a potřeboval potvrdit, že je jednatelem firmy. Úřednice za přepážkou ale trvala na aktuálním výpisu z obchodního rejstříku. Výpis z Czech POINTu přitom není nic jiného než opis toho, co se dá najít na webu a úřednice si to
mohla rovnou zkontrolovat. Pořád je přenášena odpovědnost na občana, aby doložil příslušný papír, a to není správné. Ale s tím souvisí legislativa, metodika či vnitřní předpisy úřadu. Tohle změ­nit nebude úplně
jednodu­ché. Má­me nějaké navyklé metody chová­ní a fungování, kterých se všichni drží a změna je dlouhodobý proces.

Jak se budou inovovat datové schránky?

Inovace probíhají průběžně, jak se vy­hod­nocuje způsob práce uživatelů s da­tovými schránkami. Připravuje se novela zákona, která by měla umožnit těm, kteří mají elektronické bankovnictví, automatický přístup do datových schránek. Hlavním cílem je dosáhnout snížení ce­ny. Jen tak bude možné větší rozšíření tohoto systému.

Jednu dobu se vedla diskuse o zpoplatňování datových schránek a přenesení nákladů na obce.

Při jednání o návrhu rozpočtu na letošní rok navrhlo Ministerstvo financí úpravu zákona č. 300/2008 Sb. podle pravidla: kdo posílá, ten platí. Všechny orgány veřejné moci by si platily, co posílají. Na druhou stranu byla snaha zachovat službu pro veřejnost zdarma. Nakonec se dohodlo, že zákon se mě­nit nebude a zůstává se u financování z veřejné pokladní správy. Nicméně to, že je to tímhle způsobem placeno, nás nezbavuje závazku tlačit na snižování ceny za datové zprávy.

Co popřát českému eGovernmentu?

I když se do informatizace veřejné sprá­vy investovalo hodně peněz, tak stejně se nedosáhlo toho nejdůležitějšího: ušetřit alespoň jednu cestu na úřad. Například při vyřízení nového řidičského průkazu se již často mohu elektronicky objednat na konkrétní čas, ale musím se stále na úřad dostavit dvakrát, jednou se žádostí a pak pro vyzvednutí hotového dokladu. Možná, že to je jeden z důvodů, proč nás Evropská komise při hodnocení úrovně eGovernmentu v jednotlivých zemích zařadila na začátek poslední třetiny. A to bychom měli změnit.

Jako příklad lze uvést optimalizaci počtu matričních úřadů, které provádějí výkon státní správy ve svěřeném rozsahu. V současné době zjišťujeme statistiku matričních událostí v jednotlivých obcích. A víme již, že stovky matričních úřadů v letech 2007 až 2009 provedly ročně méně než deset zápisů matričních událostí. Když se obci vezme určitá pravomoc, kterou měla delší dobu, není to rozhodně nic pozitivního. Pokud se ale opravdu ukáže malý počet matričních událostí, není pak z hlediska efektivity a úspor finančních prostředků v obci potřeba vykonávat státní správu na úseku matrik. Obdobnou problematikou se zabývá i Ministerstvo pro místní rozvoj v souvislosti se stavebními úřady.

Při hledání úsporných opatření je nutné podívat se i na jednotlivé agendy, zda je máme či dokonce musíme vykonávat. Zhodnocení potřebnosti agend a jejich následná redukce je dalším úkolem Ministerstva vnitra v roce 2011. Nastoupená cesta je však zdlouhavá a bude vyžadovat spolupráci jednotlivých ústředních orgánů státní správy, které musí své úkoly rovněž přehodnotit.

Z tohoto pohledu vypadají jednotlivé kroky Ministerstva vnitra k zefektivnění a zprůhlednění veřejné správy jako symbolické či možná neekonomické. Avšak opak je pravdou. K dalším záměrům Ministerstva vnitra v roce 2011 patří také připravované novely zákonů o územně samosprávných celcích, ve kterých jde například o jmenovité hlasování v radách a zastupitelstvech obcí a krajů a o posílení transparentnosti nakládání s veřejným majetkem. Ministerstvo vnitra bude usilovat o ochranu proti zneužívání zákona o svobodném přístupu k informacím a o nový volební kodex, který komplexně upraví všechny druhy voleb do jednoho předpisu. Neméně důležitými kapitolami jsou analýza možnosti zavedení přímé volby starostů a příprava nového zákona o úřednících veřejné správy. To jsou věci, které v roce 2011 předložíme a které se stanou předmětem rozsáhlé odborné diskuze.

Některé kroky jsme již zahájili. Proběhla například připomínková řízení k analýze přímé volby starostů a k volebnímu kodexu. Ustanovili jsme také pracovní skupinu pro novelu zákona o svobodném přístupu k informacím. Všechny návrhy Ministerstva vnitra vůči územní samosprávě ovšem předložíme k podrobné analýze, důkladnému posouzení a zejména k diskuzi s vámi, s Asociací krajů, Svazem měst a obcí, Sdružením místních samospráv, hnutím Starostové a nezávislí, Sdružením tajemníků městských a obecních úřadů a s oběma příslušnými parlamentními výbory. Vaše názory a podněty budeme též pozorně vnímat na všech dalších akcích a jednáních.

Významným nástrojem komunikace jistě bude i nová tištěná podoba dlouhodobě vydávaného časopisu Veřejná správa doprovázena jeho zdokonalenou elektronickou verzí . Další kontinuální komunikaci zprostředkují například eGONcentrum, stránky Ministerstva vnitra a Portál veřejné správy.

Vážené čtenářky a vážení čtenáři, těším se na další spolupráci s vámi. Pour féliciter 2011. ■

JUDr. František Vavera, Ph.D.
státní tajemník a náměstek ministra vnitra pro veřejnou správu, legislativu a archivnictví

Šlechtické tituly se již neudělují, státní a krajské znaky jsou dávno hotovy, a tak jedinou skutečně živou odnoží heraldiky je u nás dnes heraldika městská. Každoročně přibývají desítky nových obecních znaků a praporů. Naposledy v prosinci předávala předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová nové dekrety, znaky a vlajky zástupcům více než čtyřiceti obcí.

Statistika však ukazuje, že z celkem 6389 obcí, městských obvodů a městských částí, které mají na udělení znaku a praporu nárok, jich více než třetina žádné obecní symboly nemá. Vzhledem k tomu, že české země patří k zemím se silnou heraldickou tradicí, nabízí se otázka, co je toho příčinou.

Kořeny městské heraldiky

Vůbec první znaky jako ustálená znamení na štítech se objevily v době křížových výprav ve 12. století a postupně se rozšířily po Evropě všude tam, kam sahala moc římského papeže. Je důležité si uvědomit, že primární funkce znaku byla rozlišovací. Znamení sloužila k jednoznačnému označení bojovníků po uši zakovaných v železné zbroji. Je pochopitelné, že znak nemohl nosit kdejaký pacholek. Užívání znaků bylo omezeno na okruh svobodných lidí, držitelů takzvaných deskových statků, tedy panství zapsaných v knihách zvaných zemské desky, zkrátka vrchnosti.

Skutečné počátky městské heraldiky u nás spadají až do druhé poloviny 14. století, tedy do doby, kdy úměrně vzrůstajícímu hospodářskému významu měst stoupal také jejich význam politický a kdy města začala být postupně zařazována do systému takzvané krajské popravy. Nešlo o to, zda to které město mělo vlastního kata – poprava je staročeským výrazem pro správu a poprávce byl jakýmsi úředníkem středověké samosprávy, který činil po právu, tedy právo zjednával. S přidělením soudních pravomocí městům přišla také povinnost úřední listiny označovat. Na svých pečetidlech, plnících funkci dnešních razítek, začala města používat vlastní znamení. Někde došlo pouze k převzetí znaku zeměpanské vrchnosti, jinde jen k použití jeho součástí. Ale na dalších místech vznikaly znaky úplně nové. Není divu, že dnešní heraldici, mající za úkol vytvořit znak obce na zakázku, se nejdříve pídí po pečetidle. Sfragistika, nauka o pečetích, je totiž nerozlučnou sestrou heraldiky, se kterou kráčí takříkajíc ruku v ruce.

Ze samotné povahy pečeti jako trojrozměrného otisku vyplývá, že se nám u mnoha městských znaků nedochovala definice původní barevnosti, která v průběhu věků kolísala. Pokud byly barvy určeny, nejčastěji šlo o ty nejsnáze opatřitelné, tedy černou, červenou a bílou (ta pravda v heraldice nepatří mezi barvy, ale mezi kovy, a není bílou, nýbrž stříbrnou). Krásu ukrytou v jednoduchosti můžeme dodnes obdivovat na znacích Brna, Loštic nebo Banské Bystrice.

Kódovaná historie

Heraldika nás obklopuje prakticky všude, aniž bychom si toho všímali. K dvouocasým lvům, šachovaným orlicím a orlicím s pružinou z velkého státního znaku patří k nejfrekventovanějším heraldickým figurám v českých zemích také stříbrný chrt a zlatý velbloud. Nevěříte? Přitom na ně můžete narazit doslova v každém supermarketu a v téměř každé hospodě. Ano, jde o figury ze znaku města Plzně, který se díky umístění na lahvích a plechovkách světoznámého ležáku stal zřejmě nejznámějším českým městským znakem vůbec, tedy i celosvětově. Konkurovat mu může – z totožných důvodů – snad jen znak Českých Budějovic.

Zpět k chrtici a velbloudovi. Právě stříbrná fena v červeném poli je nejstarší částí plzeňského znaku. Symbolizovala věrnost města císaři a českému králi. Odkud se však na něm vzal dvouhrbý velbloud? Tímto znamením znak polepšil Zikmund Lucemburský roku 1434 na památku neúspěšného obléhání města husity. Při jednom z výpadů za hradby se totiž Plzeňským podařilo ukořistit živého velblouda, kterého si sirotci pod vedením hejtmana Jana Čapka ze Sán přivezli z Polska jako dar krále Vladislava II. Jagella za pomoc v bojích proti řádu německých rytířů. Plzeňští přivedli odcizeného drabaře s velkou slávou do města a později ho darovali Norimberčanům. Husité po ztrátě exotického zvířete obléhání zanechali a od Plzně odtáhli.

Pravdivá historka ilustruje, jaké poklady minulosti se mohou ve znacích skrývat. V heraldice je zakódovaná historie. Její dešifrování může být vzrušujícím a nadmíru poučným dobrodružstvím.

Chcete mít znak?

Možnost užívat znak a prapor dává obcím zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. Právo užívat obecní symboly uděluje předseda Poslanecké sněmovny na základě doporučení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Žádosti o udělení obecních symbolů projednává jeho podvýbor pro heraldiku a vexilologii. Škoda jen, že jednání podvýboru jsou ze zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, neveřejná.

V každém případě žádost o schválení obecních symbolů musí obsahovat průvodní dopis na hlavičkovém papíru, opatřený razítkem obce a podpisem pověřeného zastupitele, a kopii usnesení zastupitelstva, kterým předkládané návrhy schválilo. Dále je nutné přiložit samotné barevné vyobrazení návrhu znaku či vlajky (případně obého) ve formátu A4 s uvedením autora, návrh jejich slovního popisu neboli blazonu a také odůvodnění figur v návrhu použitých.

Jak probíhá výběr obecních symbolů přímo v obci, se můžete dozvědět z ankety na následující straně. Vypracováním vícera návrhů obce většinou pověřují profesionální heraldiky a finální selekci nejčastěji provádějí samotní občané hlasováním, třeba i na internetu. Třeba v Jezbořicích v Pardubickém kraji byly návrhy obecních symbolů rozneseny do všech domů. Zastupitelstvo obce občanům nejlibější symboly pak zpravidla jen potvrdí. V městysi Kolinec nedaleko Sušice ale například vybírali jen z jediného návrhu. „Nebyl nám udělen nový obecní znak, ale došlo k potvrzení jeho užívání,“ vysvětluje starosta Pavel Princ. Jejich znak se totiž objevuje už na počátku 14. století, kdy byl Kolinec majetkem českých královen, a nese jejich osobní znamení – nekorunovaného jednoocasého lva.

Chyby komunálních heroldů

Ne každý má to štěstí jako Kolinečtí, že se mu dochová vyobrazení znaku. Ne každý navíc takový znak v minulosti měl. Proto vznikají znaky zcela nové. Málokdy jsou však dobře řešené. Ze znaků udělovaných v posledních letech lze vypozorovat snahu zdůraznit jedinečnost obce vyobrazením konkrétních staveb, druhů rostlin, dřevin či živočichů. Zapomíná se, že znaky by měly nést pouze symboly univerzální, snadno popsatelné, tedy obecné. Dále znaky trpí přemírou figur a základní požadavek jednoduchosti a jedinečnosti se vytrácí. Mnohé z nich proto nelze označit jinak než za heraldické zmetky a je s podivem, že k jejich udělení dal parlamentní podvýbor pro heraldiku a vexilologii souhlas. Heraldickým omylem jsou ostatně i znaky vyšších územních samosprávných celků – ale to už je jiná písnička.

Ukazuje se tedy, že vyrobit originální, ale přitom esteticky funkční znak obce, který zároveň respektuje základní heraldická pravidla, není nic snadného. Odborníkem na heraldiku se dnes může prohlásit každý. Proto by obce toužící po vlastních symbolech měly pečlivě vybírat a zvažovat, koho tímto nelehkým úkolem pověří.

Mimochodem, od roku 1991 uveřejnil časopis Veřejná správa více než devět stovek obecních znaků. Je proto jasné, že heraldice se hodláme věnovat i nadále. Otázka položená v úvodu zůstává záměrně nezodpovězena. Odpovědi na ni se totiž budeme věnovat v některém z dalších čísel. Stejně tak chceme v budoucnu podrobně rozebírat chyby, kterých se obce při navrhování svých symbolů zbytečně dopouštějí. ■

Jan Kravčík

článek vznikl s přispěním Ivany Jungové, Mariky Kopkášové a Tomáše Požára

Jan Kravčík

Právě Stockholm je totiž letošním držitelem titulu, určeného pro města vytvářející nejzdravější životní prostředí pro své obyvatele. „Zeleným hlavním městem Evropy“ pro rok příští je severoněmecký Hamburk. Letos vybírala Evropská komise z celkem sedmnácti přihlášených kandidátů, z nichž pouze šest prošlo do užšího výběru. Úspěch pro Basky a Francouze ale nebyl pro mnohé překvapením. Po předešlých úspěších severských měst se přesun vavřínů směrem na jihozápad dal očekávat.

Svět se urbanizuje

Čtyři z pěti Evropanů žijí ve městech a tento poměr se má v budoucnu zvyšovat. Není proto divu, že Evropská komise klade na kvalitu městského života velký důraz. Cenu Evropské zelené město vyhlásila v roce 2008, aby povzbudila urbanisty, politiky, úředníky a obyvatele měst k prosazování dlouhodobých a inovativních environmentálních řešení. Dovedeno do důsledku: aby obyvatelé měst dýchali čistý vzduch a užili si co nejvíc přírody.

Ocenění se uděluje městu s více než 200 tisíci obyvateli, které pravidelně splňuje vysoké ekologické normy, přijímá nové náročné úkoly, neustále zlepšuje životní prostředí a stará se o udržitelný rozvoj. Cílem je, aby vítězná města byla příkladem pro ostatní města Evropy a sdílela s nimi své osvědčené postupy.

Není překvapením, že tato iniciativa vzešla od samotných měst, konkrétně roku 2006 z podnětu bývalého tallinnského primátora Jüriho Ratase. Tehdejší unijní komisař pro životní prostředí Stavros Dimas prohlásil: „Hlavní úlohu ve zlepšování životních podmínek obyvatel měst hrají místní orgány.“ Podle něj cena inspiruje města, aby se problémy spojenými se životním prostředím zabývala a aby ho při územním plánovaní systematicky zohledňovala.

V soutěži se však hodnotí také kvalita městské zeleně, čistota a ekologičnost hromadné dopravy, vyváženost urbanistické koncepce, ale i kreativní řešení v oblasti nakládání s odpadem. Odborná porota je složena ze zástupců Evropské komise, Evropské agentury pro životní prostředí a nejdůležitějších evropských a mezinárodních ekologických organizací.

Víme už, že z přísného hodnocení vyšly vítězně jako první Stockholm a Hamburk. Zatímco Švédové se pyšní zeleným titulem letos, někdejší hanzovní přístav jej přebere v příštím roce. Čím ale tato dvě města přesvědčila porotu?

Sbohem fosilním palivům

Ačkoliv samotnou švédskou metropoli obývá okolo 800 tisíc lidí a její příměstskou aglomeraci dva miliony, 95 procent obyvatel to má méně než tři stovky metrů do nejbližší zeleně, ať už parku, lesa či lesoparku. Desetinu plochy města zabírají jezera a vodní kanály, kvůli nimž se Stockholmu někdy přezdívá „Benátky Severu“. U vodních plochu obyvatelé města často odpočívají a tráví svůj volný čas, proto se městské úřady zaměřily i na zlepšení kvality vody. Dbají také o biologickou rozmanitost přírody ve městě a prosadily jasná a účinná opatření k ochraně svých obyvatel před hlukem.

Švédský lidovecký poslanec Evropského parlamentu Christofer Fjellner upozorňuje, jak důležité je si uvědomit, že se naše města skládají nejen z budov, infrastruktury a lidí, ale také z přírody. „Stockholmu se podařilo zohlednit právě aspekty péče o životní prostředí na všech úrovních řízení města,“ zdůrazňuje a zároveň poukazuje na skutečnost, že toto úsilí je v zájmu nejen Evropy, ale celého světa. „Více než polovina světové populace žije ve městech. Proto je nesmírně důležité sladit rozvoj měst s vizí trvale udržitelné prosperity.“ I proto se vítězové dělí se svými osvědčenými postupy a metodami s ostatními, nejen evropskými městy.

Stockholmští radní si navíc vytýčili velmi ambiciózní cíl – do roku 2050 úplně upustit od používání fosilních paliv. Již nyní jsou ve městě emise z dopravy poměrně nízké, protože všechny vlaky a autobusy v centru jezdí na obnovitelná paliva. Od roku 1990 tak došlo ke snížení emisí skleníkových plynů o čtvrtinu.

Masivní úspory energie

Městem, které pomyslnou zelenou štafetu přebere příští rok, je pyšný přístav na Labi, druhé největší město Německa, téměř dvoumilionový Hamburk. Také jeho představitelé vytvořili svoji „zelenou vizi“ s pevnými cíli do budoucna. Ty se týkají zejména ochrany klimatu. Za poslední dvě dekády došlo ke snížení emisí ve městě o zhruba 15 procent na osobu a k roční úspoře energie okolo 46 tisíc megawatthodin, což je pro město velký úspěch. Do deseti let chtějí Hamburští snížit emise kysličníku uhličitého o 40 procent a do roku 2050 o 80 procent.

Labský přístav je druhý v Evropě podle množství přeložených kontejnerů a objem překládaného zboží narůstá. Často se diskutuje o rozšíření přístavu, přesto Hamburští nehodlají expandovat do okolí. Místo toho se snaží účinněji využívat současných pozemků a vytvářejí nové plochy zasypáváním nepotřebných vodních ploch přístavu.

Hamburk se může pochlubit také vysokými environmentálními standardy ve veřejné dopravě. Téměř všichni občané k ní mají přístup ve vzdálenosti 300 metrů od svého bydliště. K dispozici je také systematická síť snadno dostupných zelených ploch.

Zajímavým hamburským projektem zejména pro propagaci zelených myšlenek by měl být takzvaný „vlak nápadů“, ve kterém by každý člen sítě Evropských zelených měst měl mít svůj vlastní vagón. Nejde o metaforu. Vlak by měl skutečně cestovat po Evropě  jako putovní osvěta a inovativním způsobem zviditelňovat nabyté zkušenosti a osvědčené postupy týkající se trvale udržitelného městského života.

Fazoložrouti šetří vodou

Čerstvým vítězem zeleného titulu pro rok 2012 je město na severu Španělska, které na mapách nalezneme pod kastilsko-baskickou složeninou Vitoria-Gasteiz. Metropole autonomního společenství Baskicko leží na hlavní silniční a železniční trase spojující Paříž a Madrid a je sídlem mnoha institucí obrozené baskické kultury. Během posledních let dosáhla velkého pokroku v zazeleňování městského prostředí. Takzvaný „Zelený pás“, částečně přírodní zelená plocha vzniklá z původně zanedbaných oblastí, obklopuje centrum a poskytuje obyvatelstvu téměř čtvrtmilionového města možnost odpočinku ve vzdálenosti do 300 metrů od jejich obydlí. Jak uvádějí oficiální městské zdroje, ke zvýšení biologické rozmanitosti městských parků byla zavedena četná opatření.

Stejně jako jiná města v bourbonské monarchii, i Gasteiz se potýká s nedostatkem vody. Babazorros, neboli Fazoložrouti, jak se jeho obyvatelům baskicky přezdívá, jsou však v zápase se suchem úspěšní. Mohutně investovali do opatření směřujících ke zlepšení dodávek vody, zvýšení její kvality, snížení ztrát a dále pracují na trvale udržitelné spotřebě. Nejenže spotřeba vody ve městě během posledních deseti let klesá, ale Gasteiz má chvályhodný cíl snížit její spotřebu u domácností na méně než 100 litrů na osobu a den.

Zeleným městem Evropy v roce 2013 bude Nantes, metropole regionu Pays de la Loire a šesté nejlidnatější město Francie, obývané 285 tisíci obyvateli. Vzhledem k poloze na dvou řekách – Loiře a Erdre – se Nantes podařilo úspěšně propojit svou zeleň a vodní plochy. Město obklopuje množství přírodních rezervací, včetně několika oblastí Natura 2000, jejichž zachování je pro obyvatele klíčové.

Nantes, se kterým jsou spojeny počátky moderní omnibusové dopravy (1823) a vznikem označení „bus“, má dlouhou tradici integrované a udržitelné dopravní politiky se zaměřením na veřejnou dopravu a cyklistiku. Například jako první ve Francii město úspěšně obnovilo provoz elektrických tramvají. Jeho ambiciózní dopravní politika vedla ke snížení znečištění ovzduší a nový klimatický plán si klade za cíl snížit emise kysličníku uhličitého do roku 2020 o čtvrtinu. Dalším inovativním počinem pro zdraví občanů je nanteský systém vyhodnocující rizika alergií pomocí experimentální pylové zahrady.

Poláci to zkusili znovu

Již do prvního kola soutěže o titul Evropské zelené město se zapojila Praha, ale také litevský Kaunas, rumunská Kluž, lotyšská Riga i polská Lodž a Toruň. Ani jedno z těchto měst však nebylo vybráno mezi finalisty. Do druhého kola se přihlásila také Budapešť a obě polská města to zkusila znovu, ale ani tentokrát se nikdo z „nových“ členských zemí Evropské unie mezi finalisty neprobojoval.

Vzhledem k tomu, že polská města zpravidla nesplňují základní podmínky pro podání přihlášky a například emise skleníkových plynů nejsou ve většině z nich vůbec měřeny, je nutné odvahu Lodže a Toruně ocenit. Internetový server Dziennik.pl se zamýšlí nad tím, že zatímco v Polsku jsou ekologická řešení považována za výstřelek, západní Evropa na nich staví již dlouho. Důležitým kritériem pro hodnotící komisi je rovněž veřejná doprava a vysloužilé východoevropské autobusy nemají ve srovnání s elektrickými tramvajemi nebo metrem šanci. Server Gazetaprawna.pl sarkasticky dodává, že Varšava se svou jedinou trasou metra, jejíž schéma se pohodlně vejde na propisovací tužku, nemůže konkurovat například Stockholmu, kde je městská hromadná doprava tak rozvinutá, že si jeho obyvatelé sami odhlasovali zavedení placeného vjezdu do centra pro osobní automobily. Dopravní zácpy v centrem většiny středo- a východoevropských měst ukazují, že k tomuto řešení bude nutné sáhnout také.

Odhlédneme-li však od trablí našich severních a východních sousedů, česká velkoměsta mají zeleně relativně dost, jejich veřejná doprava patří k nejlepším v Evropě a obyvatelstvo separuje odpad velmi úspěšně. Nestálo by za to zkusit se o titul zeleného města ucházet příště?

Když už pro nic jiného, alespoň by do naší vlasti dorazil zelený vlak plný nápadů.

Jan Kravčík

Už za časů socialistické Jugoslávie bylo Kosovo nejchudší oblastí federace. Napětí mezi většinovými Albánci a menšinovými Srby začalo znatelně narůstat koncem osmdesátých let minulého století, kdy se Titem vytvořená autonomní oblast vrátila zpět pod přímou správu Bělehradu. Vyhlášení nezávislosti po vzoru Slovinska a Chorvatska zůstalo oslyšeno a akce Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) vtáhly Miloševićův režim navzdory předchozím vojenským porážkám do dalšího nesmyslného boje.

Ozvěny války

Následky konfliktu, v němž došlo k masakrům a vyhánění civilního obyvatelstva na obou stranách a který ukončilo až bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999, jsou v Kosovu patrné dodnes. Největší pozornosti se vždy těšily dozvuky politické, poněkud opomíjeny zůstaly zcela zásadní proměny demografické a na ně navazující změny sociálně-ekonomické.

Hlavním problémem Kosova totiž není ochrana práv srbské menšiny, ale poválečný baby-boom. Stát o rozloze Středočeského kraje obývají více než dva miliony obyvatel, z nichž polovina je mladší třiceti let. Větší část této poloviny pak tvoří děti pod čtrnáct let věku. Zmíníme-li ještě čtyřicetiprocentní nezaměstnanost (která například u romského etnika činí bezmála sto procent), měsíční příjem okolo 175 eur na hlavu a skutečnost, že průměrná kosovská domácnost čítá osm hlav, získáme ideální podhoubí pro rozkvět černého trhu, šedou ekonomiku, organizovaný zločin a odliv mozků. Za této situace je pochopitelné, proč jsou prioritami vlády boj proti chudobě, vytváření nových pracovních příležitostí a zastavení emigrace. Práci totiž chtějí všechna etnika bez rozdílu.

Ač Kosovo disponuje poměrně významným nerostným bohatstvím, těžební průmysl se potýká se zastaralostí techniky a nedostatkem zahraničních investic. Zaostalé zemědělství slouží spíše pro soukromou obživu a kolem 14 procent HDP země tvoří peníze zasílané diasporou v Německu a Švýcarsku. Státní energetický koncern přiznává, že díky technickým potížím a černým odběratelům se z jeho sítě ztrácí 30 procent elektřiny. A tak dále. Navzdory hrozivě vyhlížejícím číslům však dýchá hlavní město jedné z nejchudších zemí kontinentu jakýmsi těžko definovatelným optimizmem.

Zaklínadlo multietnicity

Samotní obyvatelé půlmilionové kosovské metropole přiznávají, že Priština zřejmě nikdy nebude velkým turistickým lákadlem. S výjimkou několika osmanských mešit městu dominují více či méně zdařilé projekty socialistické architektury, doplněné převážně nekoncepční moderní výstavbou. Na první pohled urbanistický chaos sice jisté kouzlo má, ještě nějakou dobu ale jeho zahraničními návštěvníky budou zpravidla diplomaté a pracovníci humanitárních organizací a mezinárodních misí.

Tou nejvýznamnější a největší, která v zemi působí, je bezpochyby mise Evropské unie jménem EULEX. Na rozdíl od již ukončené mise UNMIK, která byla mezinárodním protektorátem od konce války v roce 1999 a správu země předala do rukou místní vlády až po vyhlášení nezávislosti v únoru 2008, potažmo přijetí nové ústavy o čtyři měsíce později, EULEX je pouze misí technickou. Její představitelé zdůrazňují, že v zemi nejsou proto, aby ji spravovali, nýbrž pouze pomáhali státním orgánům v prosazování vlády zákona, rozvíjení demokracie a udržování stability. Pomoc se konkrétně týká policie, soudnictví a celní správy. Klíčovým slovem v tomto snažení je „multietnicita“.

Přestože populaci země tvoří téměř z 90 procent Albánci, podle ústavy žádné výhody plynoucí ze svého většinového postavení nemají. Úředními jazyky jsou albánština a srbština a v oblastech s vyšším zastoupením jiných národů i další jazyky. Také modrá státní vlajka nese kromě zlaté siluety země šest bílých hvězd představujících její nejvýznamnější etnika – kromě Albánců, Srbů a Turků islamizované slovanské Bosňáky a Gorance, ale i Romy (včetně poalbánštěných Aškaliů či takzvaných balkánských Egypťanů).

Ačkoliv se moderní Kosovo stejně jako někdejší Titova socialistická Jugoslávie oficiálně vyhýbá nálepkování podle národností, realita bývá odlišná. Mnohým Albáncům totiž snahy Evropské unie o vytvoření multietnické, na politice co nejméně závislé a mezinárodní standardy dodržující justice, policie a celní správy připadají jako plíživé oslabování vlivu většinového národa. Po dlouhém období beckettovského čekání na nezávislost se jim nelze divit. Kosovští vládní představitelé si však dobře uvědomují, že jiné cesty není. Alternativou k lopotnému budování mnohonárodnostního státu by mohl být další konflikt. A ten si ve skutečnosti přeje jen málokdo.

Decentralizace může být cestou

Stánek v zaprášené ulici honosně pojmenované po císaři Justiniánovi přetéká artefakty s národní symbolikou. Nová státní vlajka se svým vznešeným multietnickým poselstvím je v menšině a sortimentu dominují červená a černá – barvy albánského národa. Ostatně, rudé vlajky s byzantským orlem vlají skoro na každém rohu.

Podle Jana Plešingera, pracovníka českého velvyslanectví v Prištině, tuto praxi západní diplomaté nevidí rádi. Mimo jiné nahrává odpůrcům nezávislosti a posiluje jejich argumenty o ambicích na vytvoření „Velké Albánie“. Odhlédneme-li od skutečnosti, že státní vlajka sousední země je zároveň národní vlajkou všech Albánců, podstatným zůstává fakt, že pragmatická a navíc Bruselem a Washingtonem kontrolovaná Priština o sjednocení s podstatně zaostalejší Tiranou pohříchu nestojí. Velká Albánie je jen propagandistickým strašákem a chimérou romantického nacionalizmu.

O to, aby jimi zůstala i nadále, se má postarat plán, který pro Kosovo vypracoval zvláštní vyslanec OSN, někdejší finský prezident a pozdější laureát Nobelovy ceny za mír Martti Ahtisaari. Jedním z důležitých bodů jeho plánu je také posilování role místních samospráv. Snahou Prištiny tak je vytvořit silně decentralizovaný stát, v němž bude na místní samosprávy přeneseno co nejvíce pravomocí. Za tento proces zodpovídá Ministerstvo administrace místní samosprávy (MAPL) a dohlíží na něj Mezinárodní civilní kancelář (ICO), která převzala část agendy někdejší mise UNMIK.

MAPL si za své hlavní úkoly vytýčilo zejména reformu místní správy a fungující decentralizaci, mimo jiné i fiskální, vyvážený místní hospodářský rozvoj, výchovu profesionálních kádrů pro kompetentní řízení místních samospráv, zvyšování účasti občanů při rozhodování na lokální úrovni a v neposlední řadě podporu přeshraniční a regionální spolupráce.

V místech, kde na Třídu Billa Clintona, považovaného za osvoboditele země, navazuje Třída Matky Terezy, se tyčí olbřímí betonový skelet nově budované katolické katedrály. Má být zasvěcena právě nejslavnější Albánce všech dob, která svoji Nobelovu cenu za mír získala už roku 1979, necelých třicet let před Ahtisaarim, a v roce 2003 byla blahoslavena. Jen o několik set metrů dál, na zarostlém prostranství vedle Univerzitní knihovny chátrá ostnatým drátem obmotaný pravoslavný chrám, památník pošetilosti a posledního vzepětí srbského nacionalizmu, jehož stavba byla zahájena roku 1995 v předvečer občanské války. Posledním vrcholem pomyslného trojúhelníku je pak roh Náměstí demonstrací a Ulice Eqrema Qabeje, kde na zdi Filozofické fakulty pomalu žloutne obrovský, místy potrhaný plakát. Znázorňuje mapu Kosova s vyznačenými enklávami srbské populace. Nad ní stojí: decentralizace = rozdělení, rozdělení = válka. Ministerstvo místní samosprávy čeká nelehký úkol.

Potvrzení legitimity

Kosovo dosud uznalo 69 ze 192 členských států OSN, mezi nimi Česká republika. Státy, které ho uznat odmítají, tak převážně činí z vlastních obav z etnického separatizmu a argumentují nelegálností jednostranného vyhlášení nezávislosti. Právo národa na sebeurčení se tu střetává s právem mezinárodním.

Přesto je Kosovo Evropskou unií oficiálně považováno za potenciálního kandidáta členství. Fakt, že ho jako samostatný stát neuznává pět jejích členských států (Španělsko, Rumunsko, Řecko, Slovensko a Kypr), je přitom v přístupovém procesu komplikací jen zdánlivou. Je totiž velmi pravděpodobné, že země jednou dosáhne přijetí přinejmenším jako součást Srbska, kterou podle většiny členů OSN a rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 stále je. Nezbývá, než Kosovu popřát, aby tato cesta byla co nejrychlejší a pro jeho občany co nejméně trnitá.

Rostislava Rollerová

Vznik ploch veřejné zeleně v Krnově je spjat s hospodářským rozvojem města v devatenáctém století, kdy byly rozbořeny zbytky městských hradeb a na jejich místě vznikl „límec“ dnešních městských sadů, zahrady kolem soukromých i veřejných budov a menší parky v dalších částech města. Z období první republiky pocházejí pak četné městské aleje. Město si uvědomilo možnosti, které mu dává nejbližší okolí pro rekreaci jeho obyvatel, a pro tento účel byl v tomto období upraven Cvilínský kopec a lesy na Ježníku. Kvalitě zeleně samozřejmě nepřispěly válečné události ani následující období, do kterého patří vznik sídlištní zeleně různé kvality. Takto byl dán základ systému zeleně, se kterým dnes pracujeme.

V generelu, který má město od devadesátých let minulého století zpracován a je stále aktualizován, evidujeme více než dvě stě hektarů zeleně, a to jak soukromé, tak veřejné.

Odbor životního prostředí, který má péči o městskou zeleň na starost, uzavírá smlouvy na pravidelnou péči pro více než 65 hektarů ploch, které jsou rozděleny do tří skupin dle náročnosti. Součástí toho je i vznik nových zelených ploch v souvislosti s investiční výstavbou či nutné rekonstrukce dosluhujících ploch. V poslední době byl například  zrekonstruován park u evangelického kostela, obnovena zeleň i s chodníky na Hlavním náměstí, vznikly nové trávníky a keřové porosty u hasičské zbrojnice.

Zapojení veřejnosti

Zajímavá, zcela nová plocha pro odpočinek, vznikla ve spolupráci s občany v místní části Ježník. V Krnově se zde uplatnila poprvé metoda občanského (akčního) plánování ve větším rozsahu. Město má zpracován plán rozvoje městských lesů, v němž jsou vytipována místa, která mohou být využita k rekreaci. Na pozemek, jenž byl do té doby zanedbaný, ale nachází se na pěkném místě na břehu Ježnického potoka, byli pozváni občané. Mohli navrhnout, jaké aktivity by si zde představovali. Plánování, které proběhlo ve dvou kolech, plánovacím a schvalovacím, se zúčastnili občané všech věkových skupin. Jejich představy byly po zpracování projektantem realizovány, a tak se můžeme na palouku setkat se zařízeními pro celou rodinu (houpačkami, průlezkami, brodem u potoka, piknikovým místem i prostorným altánem – ten si například přáli turisté). Jméno, Ježečkův palouk, mu daly samy děti. Dá se říct, že místo je velmi oblíbené, slouží i k pořádání různých akcí a prakticky netrpí vandalismem.

Před létem jsme spolupracovali se členy Městského parlamentu dětí a mládeže Krnov na prozkoumání zájmu a potřeb opravy dalšího z hřišť, a to v cvilínském lomu. Hřiště vzniklo kdysi na základě plánování s krnovskými žáky a váhali jsme,jestli ho ještě zachovat. Drtivé „ano“ 1960 žáků z 2207, nás posílilo v rozhodnutí hřiště opravit a dnes znovu slouží svému účelu. Městský parlament nám nabídl spolupráci i do budoucna, zejména v péči o Chářovský park, který se nachází na okraji města.

Plnohodnotné zapojení občanů, zájmových skupin i škol do péče o životní prostředí nám zajistilo na dobu jednoho roku od října 2008 titul Město stromů udělované Nadací Partnerství. Pestrou nabídku programů připravil realizační tým utvořený na počátku stejnojmenné kampaně. Konala se tak řada akcí a aktivit – od brigád, přednášek, besed až po soutěže či koncerty. Jasně dané téma, v našem městě velmi pozitivně přijímané, přilákalo do týmu hodně zájemců (školy, školky, turisty, Junáky a další organizace, firmy i soukromé osoby). Ať už se jednalo o již stávající partnery, se kterými jsme v rámci Místní Agendy 21 dříve spolupracovali, či nové.

Jako příklad lze uvést soutěž pro žáky základních škol a osmiletých gymnázií Stromy kolem nás, kterou vyhlásila Střední umělecká škola varhanářská, o. p. s. Krnov ve spolupráci s Iniciační skupinou Místní agendy 21 Krnov a městem Krnov. Soutěž byla dvoukolová. V prvním kole žáci řešili kvíz, jehož odevzdáním se zároveň přihlásili do soutěže. Celkem organizátoři obdrželi 188 vyplněných kvízů. Ve druhém kole, kterého se zúčastnilo 115 tříčlenných družstev, pak měli za úkol najít podle návodu určitý strom ve svém okolí a popsat ho (nakreslit či vyfotografovat a zjistit základní informace – například věk, výšku, obvod). Třiačtyřicet družstev pak postoupilo do finále, kde se na soutěžním dnu uspořádaném u příležitosti Dne Země utkalo v kvízu a poznávací části. Vítězové pak byli slavnostně vyhlášeni na Koncertu pro stromy v krnovské Koncertní síni Sv. Ducha v dubnu 2009.

Krnovu jako nositeli tohoto titulu byla nabídnuta účast v mezinárodní soutěži Entente Florale Europe (Evropská kvetoucí města). Pečlivě jsme zvažovali, jestli se chopit této příležitosti. Když se dospělo k rozhodnutí se zúčastnit, nastaly náročné přípravy. Zahrnovaly v sobě nejen nachystání  města pro návštěvu mezinárodní komise, ale také vydání výstižných materiálů, které hodnotitelům Krnov měly představit. Samozřejmě, že jsme chtěli ukázat město v co nejlepším světle, ale k žádnému přikrašlování skutečnosti jsme nepřistoupili. Porotci byli přece jen odborníci a nějaké „rychloúpravy“ by snadno prohlédli. Nakonec vše dobře dopadlo a z velšského Cardiffu jsme si přivezli stříbrnou medaili. Nutno říci, že účast v mezinárodní soutěži byla velmi zajímavá a přínosná zkušenost. Srovnání s jedenácti městy a dvanácti obcemi z celé Evropy, vesměs velmi dobře pečujícími o své prostředí, pro nás byla nesmírně cenná.

V říjnu loňského roku jsme kampaň Krnov – město stromů slavnostně ukončili a následovala hodnotící schůzka partnerů, která měla být především poděkováním všem, kteří se na jejím velmi zdařilém průběhu podíleli. Jaké však bylo naše překvapení, když místo „Rozejdeme se po dobré práci“ zaznělo „A nestálo by za to pokračovat?“ Takže po krátkém odpočinku se opět sešel staronový tým, který na červen připravil první akci pro děti a na 1. a 2. října slavnostní zahájení nové kampaně Město mezi řekami. Toto téma je pro Krnov velmi důležité – a to jak v dobrém, tak i ve zlém. Řekám, které městem protékají, vděčí za svůj rozvoj, ale také je pravidelně ničen povodněmi. Dnes probíhá ve městě velká diskuze na různých úrovních o tom, jak využít prostory podél i v blízkosti řek ve prospěch občanů, a to jak v souvislosti s protipovodňovou ochranou, tak s jejich rekreačním využitím. Vznikla k tomu komise ustanovená zastupitelstvem, doplněná o odborníky a zástupce zájmových organizací, a výsledné návrhy byly předány správci toků k zapracování do připravovaných projektů. Řešení funkční zeleně, včetně rozsáhlé rekonstrukce jednoho z parků na břehu řeky Opavy, je důležitou součástí těchto záměrů.

Revitalizace parku

Na podzim čeká město zahájení zásadní rekonstrukce městských sadů – parku Bedřicha Smetany. Poté, co se město odhodlalo přistoupit k revitalizaci parku, nechalo zpracovat studii Obnova Smetanových sadů a okolí v Krnově, kterou za 200 tisíc korun vytvořila v roce 2008 prestižní firma v oboru zahradní architektury a krajinářství Zahrada Olomouc, s. r. o. Ještě během tehdejšího roku byla studie předložena k veřejné diskusi. Jako putovní výstava prošla krnovskými středními i základními školami a dalšími místy a proběhlo její představování občanům na besedách. Vzhledem k tomu, že park je víceméně stejnověký, čeká jej i řada zásahů do vzrostlých stromů a myslíme si, že by o tom občané měli být předem informováni. Víme, že reakce můžeme očekávat různé a bude nutné promyšlenost a odbornost zásahů stále obhajovat.

Protože nejen realizace, ale i projektová dokumentace je velmi nákladná, celá akce je rozdělena do několika etap. První etapa rekonstrukce Smetanových sadů vyjde na 2,3 milionu korun. Dojde při tom k odstranění nejpostiženějších stromů a vysázení odpovídající náhrady a město na ni získalo prostředky rozhodnutím odboru životního prostředí Městského úřadu v Krnově o náhradní výsadbě. Na další část, týkající se stavebních prací, se Krnov pokusí získat dotaci z Regionálního operačního programu Moravskoslezsko. Odhad nákladů na rekonstrukci stavebních prvků Smetanových sadů se pohybuje někde mezi pětadvaceti a šestadvaceti miliony korun. Park by měl vyhovovat současným požadavkům na trávení volného času a počítá se tedy i s úpravami páteřní komunikace pro pěší, cyklisty a in-line bruslaře či pojezdových komunikací,  mobiliáře, veřejného osvětlení a dětského hřiště.

Před námi jsou i další zásadní obměny alejí – Ježnické, Opavské a dalších dosluhujících porostů. Zajímavá je práce na revitalizaci území po sovětské armádě v Chomýži. Ale to je asi ve všech městech stejné.

Nakonec se dostávám k neméně důležité zeleni – a tou je zeleň u rodinných domků či jen v několika truhlících na oknech a balkonech bytů. Již druhou desítku let pořádáme pro občany soutěž o nejhezčí okno, balkon a dům, v posledních letech rozšířenou o uměleckou kategorii Mé nejmilejší místo, která je určena fotografům, kreslířům a básníkům.

Šedivé či zelené může být naše okolí, náš dům či byt … – tak zní podtitul soutěže pro naše občany, ale jistě je i mottem v péči o vzhled i život našeho města.

Jiří Chum

Mnichovice si i přes světovou ekonomickou krizi nevedou ve svém hospodaření špatně. Přispěla k tomu velkou měrou úspěšnost radničního týmu při získávání dotačních prostředků a také to, že při přípravě rozpočtu postupovali v posledních letech vždy uvážlivě. Za uplynulých sedm roků se městu s více než třemi tisíci obyvateli podařilo získat v podobě dotací na dvě stě milionů korun. Vynalézavost i snaha usilovat o podporu projektů a o dotace jsou hlavním způsobem, jak může malé české město hledat finanční prostředky nezbytné ke svému rozvoji.

Ladění na evropskou vlnu

Zdejší radnice udělala s evropskými projekty dobrou zkušenost. Koncem roku 2008 se podávalo závěrečné vyhodnocení projektů Vodovod ve městě Mnichovice a Kanalizace Mnichovice, které se realizovaly z programu EU OPI v roce 2006. Výsledek vyhodnocení způsobil, že nad rámec původního předpokladu výše dotace město na svůj účet obdrželo ještě 6,5 milionu korun. V roce 2009 uskutečnily Mnichovice tři další projekty s evropskou podporou. Byly jimi Revitalizace a znovuoživení parku J. Holíka „Loďka“ a Dejme nový kabát a novou tvář budově Městského úřadu v Mnichovicích, oba na základě výzvy MAS Říčansko z programu Leader, podporovaného z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova v rámci Osy IV. Z Integrovaného operačního programu EU pak město získalo finanční podporu na dovybavení dvou pracovišť Czech POINT. Tajemnice městského úřadu Miroslava Vojtíšková připomíná rovněž výstavbu Informačního centra, prvního projektu svého druhu ve středních Čechách, Komunitní síť Mnichovicka, a také informační a komunikační technologická centra v základní škole. Holíkův park byl regenerován na základě odborné studie ing. arch. Veroniky Třebické, na projektu spolupracovala také zdejší Společnost pro aktivní rodinu. Náklady dosáhly téměř devíti set tisíc korun, z evropských peněz se financovalo devadesát procent a park byl zpřístupněn veřejnosti v červnu 2009.

Z programu Leader byl financován ještě další zmíněný projekt, po jehož dokončení se veřejnost dočkala závěrečné fáze úprav budovy úřadu, protože tou předchozí byla rekonstrukce prováděná v letech 2004–2005 s pomocí společného Regionálního operačního programu. Druhá fáze úprav si kladla za cíl odstranit havarijní stav střechy i balkonu hlavní budovy úřadu, provést výměnu starých oken. Byla dokončena do listopadu 2009, následně zkontrolována i vyúčtována. Novou tváří se myslí nejen vnější image, město a jeho úřad se samozřejmě soustřeďují na zajištění rozsáhlého spektra služeb pro občany, na němž se podílí také zdejší Informační centrum.

„Jsme zřejmě jedním z mála úřadů, jehož služby jsou dosažitelné i o sobotách,“ říká Miroslava Vojtíšková. „Úřední záležitosti si přijíždí do Informačního centra pravidelně vyřizovat spousta zájemců z širokého okolí. Svoje služby nabízí CzechPOINT, je tady schránka na dávky státní sociální podpory, přes Ticketportál můžeme vytisknout lístky do divadel, bezplatně jsou k dispozici dvě pracoviště internetu, lze faxovat i kopírovat. O sobotách slouží Informační centrum také jako podatelna. Ke zmíněným službám jsme už před třemi lety přiřadili i možnost podávat daňová přiznání. Tuhle službu připravujeme ve spolupráci s finančním úřadem v Říčanech, jehož pracovníci jsou zde k dispozici ve vymezených dnech většinou ve večerních hodinách, aby občanům pomohli s vyplněním a podáním formulářů.“

Zdokonalily se také sociální služby zaměřené na seniory a soiciálně slabé občany. Rozšířena je pečovatelská služba obsluhující nyní sedm obcí, s nimiž město uzavřelo smlouvu. Informační centrum má v nabídce služeb významné postavení, konají se v něm přednášky a školení, ale též zde každý čtvrtek letos nově poskytuje občanské sdružení Cesta integrace občanskou poradnu, kde pro obyvatele města a okolí působí právník a psycholog. Tyto služby jsou poskytovány bezplatně. Zkušenosti se zpracováním projektů a získáváním dotací si město nenechává pro sebe a tak dovednosti Mnichovic nezůstaly bez odezvy. V loňském roce schválila Evropská unie mezinárodní projekt, v jehož rámci byly Mnichovice vybrány k tomu, aby partnerskému městu Laki v Bulharsku zprostředkovaly svoje zkušenosti a poskytly metodickou pomoc. Projekt financovaný Evropskou unií proběhl v polovině letošního roku.

Nesmlouvavá administrativa

Město si dovedlo dobře poradit také s projekty, které uskutečnilo i bez evropských dotačních prostředků. Dokončily se například úpravy pravé strany Masarykova náměstí, vzniklo nové parkoviště, které má náměstí ulehčit od provozu, plynofikován byl Požární dům a upraveno jeho okolí. Město rovněž projekčně dokončilo přípravy na intenzifikaci čistírny odpadních vod Mnichovice jako podklad pro získání dotace a obdobně postupovalo v případě projekčního dokončení příprav na výstavbu kanalizačních stok v městské části Myšlín. V Mnichovicích byl také dokončen železniční koridor a železniční zastávka.

Mnichovice žijí mnoha společenskými akcemi, na nichž se podílejí spolky, občanské organizace i sportovní sdružení. Startuje tu vždy 1. května velký cyklistický závod Posázavím, v září se koná již zmíněný turistický pochod Po stopách kocoura Mikeše, pověstná jsou i vánoční setkání u betléma a v Informačním centru, kde znějí koledy a voní jitrničky, jelítka, guláš ze zabijačky jako na Ladových pohlednicích… A na co se radnice chystá v nejbližší budoucnosti?

„Připravujeme nový územní plán,“ říká starosta Ing. Petr Schneider, „a spolu s ním chceme mít zpracovanou dostatečnou analýzu možností rozvoje obce. Zejména, jak vypadá stávající zastavitelné území, kolik je v jeho rámci volných parcel. Dokud jsou stavební proluky v zasíťované lokalitě, je logické, že se snažíme upozorňovat investory především na ně.“

Naléhavé řešení si žádá také čistírna odpadních vod. V rámci splnění evropské směrnice je nutné zajistit, aby čistírny odpadních vod pro sídla nad dva tisíce obyvatel dokázaly likvidovat dusík, fosfor a další stanovené látky. Stávající mnichovická čistírna to nedokáže, musí se tedy provést její intenzifikace. Po projekční přípravě podá město žádost o dotaci z fondů Evropské unie. „I když dotaci na čistírnu získáme, povinná spoluúčast nám odčerpá finanční prostředky z jiných plánovaných projektů,“ podotkne starosta.

Z jakých například? ptám se. „Především z rozvoje infrastruktury,“ dostává se mi odpovědi. Myšlín, jedna ze tří městských částí, má infrastrukturu nejvíce zanedbanou. Podle starosty by se žádná část města neměla cítit opomíjená.

Úspěšnému starostovi, který v komunálních volbách 2010 získal opět velkou podporu voličů, dávám tradiční „vytáčecí“ otázku na přerozdělování daní a byrokratické postupy. „Všechno souvisí se vším,“ říká. „Velkým problémem obcí v dosahu Prahy je neochota mnoha obyvatel přihlašovat se v nich k trvalému pobytu. V rámci přímého přerozdělení daní vlastně dostáváte příspěvek na každého trvale hlášeného občana. V případě, že někdo v takové obci celoročně užívá nemovitost a přitom si nechává trvalé bydliště v Praze, tak vlastně pouze zatěžuje náš systém a obec na něj nedostává nic.“ Takový stav poznamenává třeba nakládání s odpadem. Jak svoz komunálního odpadu ideálně financovat? Občané mohou platit za osobu nebo za odpadní nádobu, ve finále systém stejně znevýhodní ty s trvalým pobytem před těmi sezónními.

Všímám si obrovského množství pečlivě vedené dokumentace, seřazené do fasciklů a připravené na stole ke kontrole. „Nikdo si neuvědomuje,“ povzdychne si Petr Schneider, „co dotace ve výši řádově sto tisíc obnáší za administrativu, potřebnou nejen pro její získání. Další úřadování s sebou nesou sledování a kontrola průběhu té dotace, zprávy, které je třeba posílat.“

Sousedé, kteří se znají

Vy to však nevzdáváte, podotknu. „Kdepak, my jsme takoví lovci dotací,“ směje se. Zatím posledním z evropsko-mnichovických projektů byly v září otevřené nově vybudované prostory mateřské školy. Projekt nazvaný dětmi Aby naši kamarádi mohli do školky s názvem nové třídy „Hvězdičky“ byl městem Mnichovice uskutečněn za podpory Evropské unie prostřednictvím Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova a MAS Říčansko o. p. s., ve spolupráci s partnery Mateřskou školou Mnichovice a Společností pro aktivní rodinu o. s. Celková výše nákladů na stavbu činila 3,7 milionu korun bez DPH, na nábytek a vybavení bylo potřeba téměř šesti set tisíc, dotace z evropských fondů je kolem dvou milionů korun. Za velice krátkou dobu vznikly nové prostory nástavbou na stávajícím objektu školky. Na základě demografických údajů tím město řeší současnou populační vlnu a zastupitelstvo rozšíření školky zařadilo loni mezi prioritní investiční akce. Na základě vyhlášené výzvy MAS Říčansko o. p. s., k předkládání projektů č. 1/2010 v souladu s pravidly Programu rozvoje venkova, opatřením IV. I. 2., prioritní osa IV LEADER, v měsíci lednu 2010, podalo město Mnichovice v souladu s pravidly programu a této výzvy žádost o dotaci na nástavbu školky. Projekt byl doporučen k financování a pak následovalo výběrové řízení na zhotovitele, v srpnu 2010 uzavření smlouvy o podpoře, stavba a v září mohlo město novou třídu pro 24 dětí slavnostně otevřít.

Evropa stárne, Mnichovice mládnou, dotace se jen hrnou, co může člověka z radnice vůbec trápit? špičkuji cestou k náměstí. „Přiznám se, že mi hodně vadí,“ říká starosta, „jak lidé v mnoha sídlech v naší zemi už dospěli ke stavu, že soused nezná souseda.“ Jak se tomu bránit? ptám se ještě. „Myslím, že příkladem mohou být i radnice,“ dodává starosta. „Když město a úřad fungují jako tým, daří se jim překonat veškerá úskalí.“